Tereza Svobodová
Od dětství se věnuji pohybu – od lyžování a fotbalu po kickbox. Zranění kolene mě naučilo hledat způsoby, jak se hýbat bez bolesti a vnímat pohyb nejen jako výkon, ale jako prostor pro objevování a rozvoj.
Pohyb je můj komunikační kanál. Způsob, jak poznávám svět, lidi i sebe. Prostor pro rozvoj, seberealizaci a bytí.
Mým záměrem je vytvářet bezpečný prostor, ve kterém je možné si skrze pohyb uvědomit jeho hodnotu a že možnost se hýbat není samozřejmost.
Budu vaším průvodcem při integraci pohybu do každodenního života - budu vám oporou, předám vám své zkušenosti a naučím vás, jak objevovat svoje možnosti a radost z pohybu. To je mým úkolem.
Moje cesta k pohybu
Lyžovat jsem uměla možná dřív než chodit, později jsem přidala snowboard. V osmi letech jsem začala hrát fotbal a dlouhou dobu to byl celý můj svět. Hrát s klukama mě naučilo bojovat – nejen o míč, ale i o svoje místo.
S přibývajícím věkem a pubertou se ale něco změnilo. Jít na hřiště pro mě začal být větší stres než radost. Trénovala jsem i mimo tréninky, ale když přišel zápas, bála jsem se, že něco pokazím. Často jsem si říkala. Nech to radši někomu jinému, on je lepší.
Snažila jsem se s tím bojovat. Ve třinácti letech jsem objevila kickbox. Byl úplně jiný než fotbal. Mohla jsem tam projevit svoju určitou „nebojácnost“ a nebyl v tom ten stres z toho, že někoho zklamu. V rukavicích jsem neměla koho zklamat – možná tak sebe.
Nějakou dobu jsem míchala kickbox a fotbal dohromady, ale fotbal mě postupně opouštěl. Už jsem ho dělala spíš ze zvyku a proto, že na to bylo moje okolí zvyklé. Rozhodla jsem se skončit – a přestup na střední školu tomu jen pomohl.
Zranění
Na střední jsem si ještě chvíli zahrála ve školní futsalové lize. Jenže hned v prváku jsem si na lyžích v Itálii zranila koleno. A tím byl na dlouhou dobu konec se všemi sporty i s pohybem.
Což byl docela problém, když jsem studovala policejní školu a mým snem bylo dostat se k policii.
Trvalo asi půl roku, než jsem se dostala do stavu, kdy jsem mohla začít zkoušet nějaký pohyb. Prošla jsem si prvními – ne úplně dobrými – zkušenostmi s fyzioterapií a rehabilitací z části i mojí chybou. Hned po sundání ortézy jsem zkoušela znovu hrát fotbal i boxovat. Realita byla taková, že po jednom tréninku nebo zápase jsem týden chodila se zatnutými zuby.
Ale strašně moc jsem se chtěla hýbat. Tak jsem to dělala dál. S ortézou, s tejpy, v „bezpečném“ rozsahu, který sotva stačil na běh. Postupně se přidaly kotníky, kyčle… nebyl to nejlepší postup.
Dostala jsem se do fáze, kdy už to fakt nešlo. Moje koleno připomínalo puzzle. Špatně se vyspat a probudit se se zaseknutým kolenem znamenalo: okey, dneska nikam nejdeš.
Operace a "tak a co teď"
Začalo mě pronásledovat slovo „operace“. Nastalo období, které bych klidně nazvala časem velké nejistoty. Během něj jsem poznala, co dokáže stres a strach dělat s tělem.
Operace mi nakonec pomohla. Následovalo druhé kolo rehabilitací – které vypadalo dost podobně jako to první. A já jsem o tom stále nic moc nevěděla. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych měla.
Na návrat ke kontaktním sportům se to úplně necítilo. Běhat, měnit směr, skákat – to všechno byl problém. Sport mě na chvíli přestal zajímat. Hlavní otázka byla:
Jak se mám dostat k policii, když mám problém běžet rovně?
Takže?
Začala moje tvrdohlavá cesta hledání řešení.
Jednoho dne jsem narazila na reel od Adrieny Pecinové. Zaujalo mě to tak, že jsem si začala pouštět další videa, poslouchat podcasty. V jednom z nich mluvila o tom, že když má člověk jen jeden způsob, jak ohnout záda, není to moc svobodné – a že se dá naučit víc možností.
Přetransformovala jsem si to do věty:
Ty jo, třeba se můžu naučit hýbat jinak i s kolenem.
A řekla jsem si, že to chci zkusit.
Začal boj jménem „zmáčknout tlačítko registrovat“. Dvakrát jsem prohrála. Jednou jsem dokonce napsala zprávu, že bych se chtěla zúčastnit eventu – a smazala ji dřív, než si ji stihla přečíst. Myslím. :D
Napotřetí jsem porazila strach a přihlásila se na event Oheň a voda.
Odvážně? Ne. Hodně neodvážně a s obrovskou nejistotou jsem vyrazila do Plzně a vlastně jsem nevěděla, co tam budu dělat.
Po mém nervózním „dobrý den“ jsem slyšela:
„Tak a přijeli jste v osm ráno do Plzně, aby jste tady půl hodiny seděli na zadku.“
A já byla jako: what? To nemyslí vážně. Myslela.
Tohle „what“ se během dne objevilo ještě hodněkrát.
Když jsem přijela domů, v hlavě mi běželo jen:
wow. Tohle chci dělat.
O pár týdnů později jsem vyrazila – tentokrát už o trochu odvážněji (fakt jen trochu) – na třídenní Intership, připojila se do dálkové výuky a od té doby jsem studentkou Adrieny Pecinové.
Převléknout
Díky tomu, že jsem se naučila lépe chápat a používat svoje tělo, jsem se naučila sportovat i přes zranění a nedostatky. Dokončila jsem přijímací řízení k policii, odmaturovala… a místo toho, abych napsala datum nástupu, jsem napsala, že chci dělat stojky a studovat fyzioterapii.
Tenhle jiný přístup, učení a čas, který tím trávím, mě změnil. Trochu převlékl moji cestu do jiného kabátu.
Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, být pro druhé oporou a být aktivní. To se nezměnilo. Změnil se jen způsob.
Mým cílem je vystudovat fyzioterapii, studovat člověka ze všech možných stran a s pokorou předávat to, co na své cestě potkám – tak, aby to pomáhalo ostatním i mě samotné se dál rozvíjet.
Jak jsem se dostala k učení
K učení jsem se dostala díky své skvělé učitelce češtiny na střední škole. Mohli jsme se spolužáky chodit po škole do tělocvičny – a já s nimi začala sdílet svou praxi.
Po maturitě jsem vedla první skupinové lekce během léta.
A dnes pravidelně vedu lekce v Plzni i v Praze.